KONĚ
Abaco Barb
Až do roku 1998 nebyl původ těchto koní zřejmý. Existuje několik hypotéz. První předpoklá, že někteří z předků pocházejí z domestikovaných zvířat Angličanů, kteří opustili Severní Ameriku během americké revoluce. Druhá se zase přiklání k možnosti příchodu koní z Kuby spolu s těžební společností. Když pokusy o kolonizaci ostrovů selhaly, koně byli opuštěni a zapomenuti. Ať tak či tak, roku 1998 se zjistilo, že koně jsou pravděpodobně potomky španělských berberů. Testy DNA potvrdily na 99%, že po více než 250 let nebyla přimísena žádná cizí krev.
Snad nikdo by nečekal, že domestikovaní koně, kteří byli lidmi opuštění, přežijí na takovém místě, jako je ostrov Abaco. Ten rozhodně nevypadá jako místo vhodné pro koně. Ale přežili, rozmnožovali se v děsivých podmínkách. Ve skutečnosti stále vzkvétali. Zanechaní svému osudu na sluncem a solí sežehnutém ostrově si našli úkryt ve stínu borových lesů. I divoká prasata, rovněž opuštěná osadníky, zde našla svůj domov. V šedesátých letech minulého století však udeřila pohroma. Nebyla to vichřice, katastrofální sucho, přívalová vlna, požár ani nemoc. Byla to silnice, která spojila jednu část ostrova s druhou. Stromy byly vykáceny a koně přišli o svůj borovicový úkryt. Lidé náhle získali přístup k mílím a mílím dlouho nevyužívaných, ale stále sjízdných silnic z dřívějších časů. Lovci divočáků, kteří se dříve museli prodírat skrz lesy za lovem, teď jednoduše naložili do svých aut smečky psů a přemístili se do nových oblastí, kde měli snazší lov. Lovci také honili koně, až se k nim dostali tak blízko, že je mohli lehce chytit lasem, nebo je v autech naháněli tak dlouho, až koně padli vyčerpáním. Často se stávalo, že psi místo prasat šli po koních. Koně na ně v sebeobraně útočili a kopali po nich a tak začali lovci střílet i koně. Nakonec zůstali koně na pokraji vyhynutí. Vláda Bahamských ostrovů udělala z části ostrova chráněnou oblast určenou pro chov těchto koní.
Zbývajících 9 koní na ostrově stojí podruhé ve své historii tváří v tvář hrozbě vyhynutí. Z původních asi 200 koní jich zbývá opravdu jen málo, ale věřme, že díky úsilí paní Mimi Rehor a jejích spolupracovníků se podaří tyto úžasné koně zachránit.
Hafling
Místo původu: otztalské Alpy
Výška: 135-142cm
Zbarvení: ryzáci
Stavba těla: svalnatý delší hřbet, silný pracovní kůň
Původ a historie:
Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.
Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.
Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.
V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.
Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž
frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního
typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá
světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot,
a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v
60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně
překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz
chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Místo původu: delta Rhony, Francie
Výška: 133-143,2cm
Zbarvení: bělouši
Stavba těla: velká hlava s krátkýma, daleko od sebe posazenýma
ušima, krátký krk, svalnatá záď, dlouhý a hustý ocas, silné, tvarované nohy
s tvrdými kopyty
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.
Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů, proslulých chovatelů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků (Vandalů a Ostrogotů) a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli (7. a 8. století n.l.) se po celé jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.
Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené
koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští
koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes
převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena
rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné
plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším
druhům rostlin i živočichů.
ANDALUSIE
Místo původu: Andalusie
Výška: 155-160cm
Zbarvení: většinou bílé, ale i jiné barvy
Stavba těla: silný klenutý krk, specifická hlava, dlouhá a hustá hříva a ocas
Slunná španělská Andalusie je domovem andaluského koně, který se na
fotografiích vyjímá díky své elegantní tělesné stavbě též nádherně. Není sice
divoký, naopak, ale svou grácií, typickou vznosně nesenou hlavou a ladným krkem
vás okouzlí. Tím nejkrásnější je na tomto plemeni hříva, dlouhá, bohatá a
přirozeně zvlněná , často tmavá, což efektně kontrastuje s většinou bílým tělem.
středisky jeho chovu jsou především Sevilla a Córdoba. Existují divocí a
nespoutaní koně, vhodní především pro focení pohybových a energetických
fotografiích, a poté koně, kteří z fotky už jen svou oslnivou nádherou udělají
téma do nástěnného kalendáře. Andaluští koně jsou jedněmi z nich.
Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně.
Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.
Mezi koně tradičně chované ve volné přírodě se počítá i New Forest, obyvatel lesa, který byl prohlášen za chráněný porost už králem Knutem I. V roce 1016. Dnes tato krajina vůbec nepřipomíná prales, leží totiž blízko přístavu Southampton v jižní Anglii. New Forest pony má velmi smíšené předky, do starého stáda se dostali i velši, nejnověji i pólo-pony, a tyto příměsi dlouho nebyly evidovány.
Proto tento koník měří 120-145 cm, může mít libovolnou barvu, jen strakáči jsou nepřípustní, a nemá standard. Typ je velmi proměnlivý, důležité jsou jen vlastnosti jezdeckého ponyho - typicky dlouhý, plochý chod a silné nohy. Je to jezdecký pony, vhodný pro terénní jízdy. Lehčí typ, vysoký do 134 cm je vhodný pro děti, těžší typ měří do 145 cm.
Patří k nejstarším evropským plemenům a někteří odborníci ho dokonce považují za přímého potomka původního západního divokého koně, který však není paleontologicky doložen. Jméno dostal podle římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. Norici byli od 16. do 19. století zušlechťování španělskými, neapolskými a belgickými hřebci. Plemeno norik bylo poprvé definováno r.1884 v Rakousku.
Moderní norik je těžký chladnokrevník určený k tahu. Podle standardu má být vysoký 157 až 162 cm, délka hřbetu je 165-175 cm. Má méně ušlechtilou hlavu s klabonosem a svalnatý rovný krk, u hřebců a valachů s výrazným tukovým hřebenem. Kohoutek je dost vysoký, prsa široká, hřbet měkčí, záď strmá a louplá. Kratší nohy jsou kostnaté a mají jen malé rousy. Zadní nohy mají často šavlovitý postoj. Zbarvení noriků je neobyčejně proměnlivé a neobvyklé, často byli žíhaní, nevybělující bělouši, červení i modří, skvrnití apod. V poslední době byli ovlivněni belgiky a clydesdaly a zušlechtěni kladrubskými koňmi, takže vznikl jihoněmecký chladnokrevník, převážně hnědák nebo ryzák. Původní typ se v mnohém setřel, zůstala jen bohatá hříva a dobře ožíněný ocas. Původní norik byl horský kůň těžšího rázu, otužilý, pohyblivý, skromný a nenáročný na krmení. Byl všestranný a zvlášť se osvědčoval v dálkové dopravě. Dodnes si uchoval větší vytrvalost a odolnost než belgický chladnokrevník, dobrou povahu a vytrvalost.
Staré těžké plemeno vzniklo v oblasti mezi ústím Labe a Vezery na základě fríských koní, zušlechtěných neapolskými, andaluskými, berberskými a yorkshirskými kočárovými koňmi. Již v 17. století se tamní kočároví koně vyváželi do celé Evropy. Během 19. století se do chovu zařadili i angličtí plnokrevníci, clevelandští hnědáci a normani. Tak vznikl kvalitní, vysoký tažný kůň, postupně se pak z karosiéra změnil v hospodářského koně. Plemenná kniha byla založena r. 1861 a v r. 1892 byli zavedeny zkoušky. Ve 30. letech 20. století se zvýšil příliv krve anglických plnokrevníků a anglonormanů a po válce už byl oldenburg jezdeckým koněm.
V kohoutku je vysoký 165-175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23-25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava je dost těžká, někdy má náznak klabonosu a silnější žuchvy. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Hruď je velmi hluboká a široká, kohoutek nevýrazný, hřbet dlouhý a silný, záď je mohutná a zadní nohy jsou mimořádně silné. Ocas je nasazen dosti vysoko, poměrně krátké nohy mají dobré klouby a bezvadná, přiměřeně velká kopyta. Pohyb oldenburského koně není příliš rychlý, ale je korektní, pružný, akce noh je vyšší. Je to vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se především jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posledních 40 letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezúru, skokové soutěže, školní, rekreační i honební ježdění. Je učenlivý a trpělivý. Je hojně rozšířen v celé Evropě i v Severní Americe. Nejoblíbenější zbarvení je nyní hnědé nebo vrané.
Orlovský klusák patří k nejslavnějším ruským plemenům. Jméno dostal podle hraběte Orlova, kterému patřil hřebčín v Chrenovém, kde byloplemeno vyšlechtěno. V 70. letech 18. století působil v tamním chovu bílý arabský hřebec Smetanka, který kryl holandské, dánské a meklenburské klisny. Jeho syn, Polkan I., měl od dánské klisny r. 1784 syna Barse I., zakladatele chovu klusáků. Ti pak byli zušlechtěni krví arabskou a anglickou a důsledným výběrem se ustálilo plemeno, které se osvědčilo zejména v tradičním ruském zápřahu - v trojce. Prostřední kůň, tzv. koreň, býval právě orlovský klusák. Klusácký sport se v Moskvě prosadil už v r. 1834 a vedl k dalšímu prošlechtění orlovských klusáků- Ti se donedávna chovali v 34 státních hřebčínech.
Orlovský klusák je v kohoutku vysoký 157 až 164 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm, holeně mírně nad 20 cm. Hlava je středně velká, někdy s lehkým klabonosem, ale v zásadě orientálního typu, oči jsou velké, uši krátké. Vysoko nasazený krk je elegantní, "labutí", plec poněkud strmá, hřbet rovný a dlouhý s dobrým kohoutkem. Prostorná hruď má dobře klenutá žebra. Rámec je čtvercový, záď mohutná, zadní nohy jsou silné. Kopyta jsou plošší, ale kvalitní. Celkově je to mohutné, ale ne těžký kůň s vynikajícím klusem. Existuje několik typů, z nichž nejlepší je chrenovský. Je to ideální kůň do ruských podmínek, rychlý, vytrvalý a otužilý. Na dráze nedosahuje takové rychlosti jako specializovaní klusáci, ale v dopravě j nenahraditelný. Chodí dobře i pod sedlem jako všestranný sportovní kůň. Zvlášť příjemný je pro terénní vyjížďky.
Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.
Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.
zajímavosti: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.
Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.
Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.
Původním zakladatelem tohoto plemene byl anglický plnokrevník Messenger, dovezený do Severní Ameriky r. 1788. Do chovu pak byli zařazeni i holandští klusáci, norfolkové (hřebec Bellfonder) a několik arabů. Plemeno značně ovlivnili i kanadští mimochodníci. V USA se totiž jinochod u klusáků cení daleko více než tzv. diagonální, tj. obvyklý chod. K nejvýznamnějším chovaným hřebcům patřil Hambletonian 10, narozený r. 1849, který sice nikdy v zápřeži nezávodil, ale měl ideální stavbu těla; potomci ji po něm spolehlivě dědili. V r. 1879 se začal užívat název standardbred, protože bylo rozhodnuto, že do plemenné knihy může být zapsán pouze kůň, který dosáhne na jednu míli předepsaného času: u normálních klusáků to byly 2 minuty a 30 sekund, u mimochodníků 2 minuty a 25 sekund. Díky tomuto výběru jsou američtí klusáci nejrychlejší na světě.
Americký klusák je nižší a delší než anglický, má poněkud hrubší hlavu, kohoutek nižší než záď, plec bezvadně a neobyčejně silně stavěnou a přestavenou záď mohutně osvalenou. Nohy jsou pevné a kopyta "ocelově tvrdá". Velikost se pohybuje kolem 155 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm a obvod metakarpu je 19,5 - 20,5 dm. Hmotnost těla nemá přesáhnout 500 kg. Chod je velmi přímý, dlouhý a vydatný. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci. Americký klusák je kůň ryze sportovní. V Americe je klusácký sport neobyčejně oblíbený a tito koně se vyvářejí do celého světa; využívají se k zvyšování rychlosti jiných klusáckých plemen. V chovu se vše podřizuje výkonu, exteriér není při posuzování koně významný.
Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.
Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.
Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.
Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.
Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.
Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.
Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.
Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.
Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.
Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.
Berber pochází ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tuniska. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, kteří sedlali už Kartaginci. Tito pouštní koně nebyli potomky divokých předků, kteří podle některých odborníků přešli z Iberského poloostrova v předhistorických dobách, ale směsí domácích koní z Egypta, Fénicie, Řecka a snad i ze Španělska, odkud přišli na konci starověku s Vandaly. Od 8. století n. l. se křížili s araby, ale přesto si uchovali původní znaky. Vyváželi se do západní Evropy a stali se předky koní andaluských.
Mimořádně skromný a odolný berber má úzkou lebku s výrazným klabonosem, poměrně krátký, silný krk, velmi silný hřbet s poněkud vyvýšeným křížem, strmou záď a nízko nasazený ocas. Ploché plece jsou někdy i strmé, ale pohyb je přesto dobrý. Původní horský typ, používaný elitní spahijskou jízdou, měří v kohoutku 145-155 cm, pobřežní araboberber je 155-165 cm vysoký. Hrudník bývá dostatečně hluboký, nohy dlouhé a silné, i když ne vždy bezvadné, spěnky bývají strmé. Holeň má obvod 18-52 cm. Původně byli berbeři vraníci, tmaví hnědáci nebo hnědáci, po přikřížení arabů se objevili i bělouši. Berber je velmi rychlý a vytrvalý, má dobrou, učenlivou povahu a je ovladatelný, odvážný a tvrdý. Je to typický kůň pouštních a horských kočovníků, a proto dokáže žít z nepatrného množství málo hodnotné píce a přitom celý den chodit pod sedlem. Výborně snáší vedro, nevadí mu střelba ani hluk a má lepší orientační smysl než jiní koně. Je vytrvalý v těžkém terénu.
Je to středně těžký chladnokrevník, pocházející ze severozápadní Francie, z Bretaně. Jeho předkové byli neúhlední, huňatí koně dost těžkopádné postavy, některé jejich rysy se zachovaly i u Bretona. Původně se v Bretani chovalo více typů koní, např. mimochodníci, jízdní kůň corlay, víceúčelový jízdní i tažný kůň, z něhož se později vyvinul populární bretaňský "postier" a konečně těžký tažný kůň. Dnes už mimochodníci vymizeli, zušlechtěný corlay je na vymření, a tak se uchoval jen výborný klusák - Breton poštovní a těžký tažný kůň, ovlivněný percheronem.
Breton je dost nízký, měří 152 až 165 cm, má nápadně velkou, těžkou a hranatou hlavu s rovným profilem, malýma, nízko nasazenýma ušima s velkými otevřenými nozdrami. Nápadně krátký krk je klenutý, velmi silný a strmě nasazený na pleci. Má mohutný hřeben a velmi hustou a zvlněnou hřívu. Trup je mohutný, krátký, celkově čtvercový, přestože má breton dost krátké nohy. Velká kopyta jsou dobře utvářená, tvrdá. Rous na silných nohách je malý nebo chybí. Srst je velmi hustá a v zimě poměrně dlouhá, takže kůň dobře snáší nepříznivé počasí. Ocas tohoto plemene se krátí na nepatrný pahýlek, ačkoli se u jiných chladnokrevníků přistřihují jen žíně nebo se ohon zaplétá. Bretoni se chovají ve smíšeném zbarvení (nevybělující bělouši, nejčastěji červení nebo modří), jako ryzáci se světlou hřívou nebo hnědáci. Vraníci jsou výjimkou. Bílé znaky nejsou vítány. Kůň má výbornou povahu a vzdor těžkopádnému vzhledu je velmi pohyblivý. Hodí se zejména pro zemědělské práce.
Zajímavý bílý kůň z delty Rhôny je nejvýraznějším představitelem volně žijících koní, kteří nejsou skutečnými divokými koňmi, ale ani vyšlechtěným plemenem. Tito koně nepochybně pocházejí z předků, kteří byli domácími koňmi. Avšak život ve volné přírodě a bezprostřední působení tvrdých podn´mínek natolik ovlivnily jejich vzhled a povahu, že se už nepodobají svým zdomácnělým předkům a v mnohém se vrátili ke způsobu života divokých koní. ˇ6ivot ve stálém nebezpečí a často i v nepřízni podnebí jim dodal mimořádné vlastnosti, které člověk velmi oceňuje. O stádech koní žijících v oblasti Camargue na západ od ústí Rhôny na jihu Francie máme zprávy už od starověku. Základem stáda byli nepochybně koně místního původu, chovaní Kelty. Brzy se k nim přiřadili uprchlíci z římských táborů ve válce galské a z kupeckých karavan. Po pádu říše římské a po arabské invazi se uplatnili koně berberského původu a v následujících staletích nejrůznější další prvky. To všechno se však rozplynulo v úžasně vyváženém a krutými podmínkami prověřeném celku. V r. 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o rozloze 150 km čterečních. V deltě Rhôny se koně chovají polodivoce ve stádech o 40 až 50 zvířatech, zvaných manadas. Přírůstky se každoročně označují výžehem.
Camargský kůň má "barvu mořské pěny", je to bělouš s jemnou srstí a bohatou hřívou i ohonem. Je 135 až 145 cm vysoký s dost hrubým profilem, občas se objevuje i mírný klabonos. Hlava je dosti dlouhá a pěkná, dojem kazí velmi silné žuchvy. Oči jsou velké a výrazné, krátké uši velmi pohyblivé. Krátký krk nasedá na strmé plece, kohoutek je plochý, hrudník velmi hluboký, hřbet a bedra jsou nápadně silná. Záď je svalnatá a silná, ocas nízko nasazený, kopyta jsou široká, přizpůsobena pohybu v bažinatém terénu; zpravidla se nekovou. Kůň má vrozené vlohy k práci s býky, kteří se chovají k zápasům. Dnes slouží i k rekreační jízdě turistů.
Na rozdíl od mnoha amerických měst stejného jména, která na mapě snadno najdeme, malé anglické hrabství Cleveland (střediskem je Midlesbrough) se krčí mezi Severním Yorkshirem a Durhamem. Tam a na severoyorkshirské pahorkatině, příznačně nazývané moors (blata), se ve středověku chovali hnědí soumaři jako "kupečtí koně" (Chapman horse). Koncem 17. století je ovlivnili andalusané a berbeři a nakonec i anglický plnokrevník. Tak vznikl silný, výkonný a všestranný pracovní kůň pěkného zevnějšku, clevelandský hnědák. Používal se k jízdě, zvláště jako hunter, protože dobře skákal, ale byl to také výborný karosiér. Teprve v 18. století, za Jiřího II., ho nahradili yorkshirští kočároví koně, kříženci clevelanda s plnokrevníkem. Cleveland se uchoval jen díky svým pracovním kvalitám a odolnosti. Dnes se chová hlavně jako sportovní kůň a hunter, především se uplatňují clevelandští polokrevníci, kříženci s plnokrevníkem.
Cleveland je mohutný, ale velmi pohyblivý, i když nepříliš rychlý. Profil je mírně klabonosý, krk a plece mohutné, kohoutek výrazný, ale hřbet někdy dost měkký. Záď je dlouhá a široká, suché a čisté nohy jsou silné a bezvadné, osvědčené na těžké jílovité půdě. Cleveland je plodný a dlouhověký, velmi ochotný a pracovitý. Jeho chod je lehký, volný, rytmický a vytrvalý, zejména klus je vynikající. Je 163-168 cm vysoký a musí to být vždy hnědák bez bílých znaků, s černýma nohama a s tmavými, pevnými kopyty. Je to vynikající tažný kůň, kdysi kočárový a poštovní. Dnes se osvědčuje při vozatajských soutěžích, honebním ježdění, při terénních a distančních jízdách. Dobře skáče.
Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.
Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera.
Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.
Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.
Tento originální severoanglický pony pochází z Yorkshiru, z východních svahů Pennin. Odedávna je známý silou a spolehlivostí. Jako soumaři nosili tito koníci až 100 kg těžká břemena, pracovali v uhelných dolech i v dopravě. Chov ovlivnil proslulý klusák, velšský kob jménem Comet, po němž mají dodnes tito poníci vynikající klus. Do chovu byli zavedeni i clydesdalové, ale jejich vliv již vymizel. V roce 1950 byl daleský pony blízko vymření, zachránili ho předpoklady pro jízdní turistiku a terénní jízdu.
Je 140 až 144 cm vysoký, tedy o poznání vyšší než jeho blízký příbuzný fell. Většinou je to vraník nebo tmavý hnědák. Dosti dlouhá hlava je mezi očima široká a má pohyblivé chřípí a malé zahrocené uši. Hříva a ohon jsou velmi bohaté, na nohách je dlouhý a hustý rous, zčásti kryjící i kopyto. Ty jsou dědictvím po těžším západním koni, který se považuje za předka chladnokrevníků. Tato prodloužená srst může být buď jen na patce, nebo může krýt celou spěnku i dolní část holení. Stavba je robustní, hřbet poněkud delší, záď mohutná a svalnatá, působí dojmem velké síly. Bílé znaky, které prozrazují vliv clydesdala, jsou nežádoucí. Povolena je jen malá bílá hvězda na hlavě a bílá korunka nebo patka na nohách. Povahy je klidné, vnímavé, snadno se ovládá. Byl to vynikající pracovní kůň, skromný, vytrvalý, ochotný a na svou velikost mimořádně silný. Vyniká taky dobrým zdravím a odolností, což ho předurčuje k jízdní turistice i na dlouhých trasách. Proto slouží hlavně k rekreačním cestám.
Původní neušlechtilý koník z dartmoorských blat, příbuzní vyhynulým anglickým poníkům různých typů, byl zušlechtěn klusáky, kobi, velši, arabi i malými plnokrevníky. Z původně nevzhledného, ale otužilého pracovníka vznikl jezdecký pony. V letech 1941-43 byli na vyhynutí, registrovaní byli jen dva hřebci a 12 klisen. Byl však zachráněn a dnes je to oblíbený sportovní kůň.
Je nejvýše 124 cm vysoký a má velmi souladnou stavbu těla. Hlava je malá, jemná, s malými, velmi pohyblivými boltci. Krk je dlouhý a silný, plec výborná a bedra i zadní nohy velmi dobré. Chod je dlouhý, nízký a úsporný. Zbarvením jsou hnědáci nebo vraníci. Kdysi pracovní kůň dnes slouží pouze jako jezdecký. Zvlášť výkonní jsou kříženci s anglickým plnokrevníkem.
Tento koník je považován za nejstarší britské plemeno a za potomka proslulých keltských koní, kteří v době římské nadvlády tahali válečné vozy. Nekteří odborníci ho dokonce považují za nejčistšího potomka tarpana. Proti ostatním plemenům koní má jednu zvláštnost - sedmou stoličku. Exmoor žil po staletí izolovaně ve stelnojmené oblasti na poloostrově Cornwall v jihozápadní Anglii. V této pahorkatině přežívá i tuhé zimy s množstvím sněhu. Exmoorská blata jsou národním parkem a exmoorský pony se tam chová čistokrevně. V 19. století se toto plemeno "zlepšovalo" španělskou krví, ale stopy tohoto vlivu již vymizely.
Je to nevysoký v kohoutku 115 až 125 cm vysoký pony hnědé nebo plavé barvy s typickou moučnou hubou, tj. malé světlé, skoro bílé chřípí a brada, nozdry jsou naopak tmavé. Někdy se světlá barva objevuje i na břiše a na vnitřní straně stehen. Koník má hezkou hlavu s vystupujícíma "žabíma" očima a s krátkými, tlustými boltci. Krk je krátký a silný, hrudník hluboký, hřbet bedra a záď mohutné a oblé. Suché nohy jsou čisté, holeně krátké, kopyta pěkná a tvrdá. Nosní dutiny má prodloužené, hřívu a ohon bohaté a chody výborné. Je to dobrý skokan. Čistokrevný exmoorský pony žije volně na blatech, jen jednou ročně se koně schánějí ke značkování a kontrole. Hříbata se označují výžehem ve tvaru hvězdy a číslem. Poníci chovaní mimo národní park se osvědčují jako jezdečtí koně pro děti. Jsou velmi inteligentní. V chovu se ovšem jejich původní ráz stírá a je nutno ho stále osvěžovat originálními poníky, aby si uchovali nepromokavou srst a další znaky.
Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.
Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k „modlení“, holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.
Předky fellského poníka bili nepochybně drobní koně severského typu, chovaní už Kelty. Ti byli poměrně brzy ovlivněni černým fríským chladnokrevníkem, kterého údajně dovezli do Británie již římané. Ovšem i ve středověku se zušlechtění frísové dováželi do všech zemí severní Evropy. Později do chovu zasáhl již vymřelý galloway, rychlý skotský kůň. Patrně po něm zdědil fellský pony příslovečnou tvrdost, rychlost a skvělý klus.
Standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Přesto má pony malou, poměrně ušlechtilou a úhlednou hlavu s rovným profilem a velkými nozdrami a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je kvalitní, se šikmou lopatkou, trup svalnatý s dobře klenutými žebry a silnými bedry. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva je hustá a kštice bohatá, nepřistřihují se. Silné nohy mají na spěnkách a holeních bohatý jemný rous. Obvod holeně nemá mít méně než 20 cm. Okrouhlá kopyta mají tvrdou modročernou rohovinu. Fellští poníci jsou většinou vraníci nebo tmaví hnědáci, zřídka bělouši. Bílé znaky jsou nežádoucí. Výška nesmí přesáhnout 143 cm. Fellští poníci mají živou povahu, jsou učenliví a ovladatelní. Vynikající je hladký klus, jímž urazí bez zastávky desítky mil. Zvlášť se oceňuje jejich vytrvalost a neúnavnost v práci i pod sedlem. Jejich domov, Cumberland a Westmoreland, jsou kraje neschůdné, a proto byli soumary a jezdeckými koňmi. Dnes se osvědčují i v lehkém tahu a jejich kříženci jsou vyhledávanými jezdeckými koňmi.
Tento původní skandinávský kůň se považuje za potomka tarpana. Hlavním střediskem jeho chovu je západní část Norska, význačné zejména fjordy, podle nichž kůň dostal jméno. Toto starobylé plemeno chovali již Vikingové jako válečné koně, jehož obrazy se zachovaly i na runových kamenech. S Vikingy se dostal do Velké Británie i na Island a značně ovlivnil tamní plemena. Dodnes je oblíbený v západní Evropě.
Je to nezaměnitelný typ, poměrně ušlechtilejší než jiní severští koně, má úhlednou širokou hlavu s rovným profilem a malýma ušima, jen žuchvy jsou příliš mohutné. Má obdélníkový formát, při výšce 132 až 145 cm je dlouhý asi 140 až 150 cm. Má krátký svalnatý krk, Téměř neznatelný kohoutek, zaoblený, dobře osvalený trup a široká prsa. Vynikající jsou krátké silné nohy s dobře utvářenými tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a zebrování na nohách. Hříva a ocas jsou ve středním pásu černé, po stranách bílé, což je výjimečný znak. Aby dvoubarevná hříva vynikla, přistřihuje se stupňovitě. Fjordling je univerzální pracovní kůň, skromný, silný a výkonný. Osvědčil se v zemědělství i lesnictví, jako soumar i v zápřeži. Dobře chodí i pod sedlem, ačkoli má poněkud drobivý, nepříjemný chod. Je inteligentní a osvědčuje se v soutěžích. Má odvahu a v těžkém terénu vyniká obratností a jistým krokem. Užívá se k zlepšení pracovních schopností jiných plemen. V ČSR byl křížen s huculem (tzv. fjordhucul) pro lesní práce. nyní se z Norska hojně vyváží.
Patří mezi nejstarší evropská plemena. Soudí se, že jeho počátek je třeba hledat v době před 3000 lety. Je to původní severoevropské plemeno, blízké koni armonickému. Pochvalné zprávy nám o něm zanechali již staří Římané; chválili jeho výkonnost. Původní frís byl ovšem dost nevzhledný chladnokrevník, věhlas získal po zušlechtění orientální krví. Značně byl ovlivněn hlavně andalusany v době španělské okupace Holandska (16. a 17 století). Původně pracovní, pak rytířský kůň se postupně změnil na reprezentačního karosiéra, i když byl dost temperamentní a pohyblivý i pod sedlem. Vyvážel se do celé Evropy a ovlivňoval mnohá plemena. Spolehlivě předává svou černou barvu.
Smolně černý kůň bez bílých odznaků je vysoký nejméně152 cm a dosti těžký. Má dlouhou, ale úhlednou hlavu, nápadně pohyblivé uši, velmi bohatě zvlněnou hřívu a ohon a na nohách bohatý rous. Krk je obloukovitý, vysoko nesený, plec kvalitní, kohoutek výrazný, trup robustní a záď mocná. Poměrně krátké nohy jsou silné, s dobrými klouby a tmavými zdravými kopyty. Chody jsou výborné, krok vysoký, takže spřežení vypadá velmi působivě a hrdě. Proto byl frís nepostradatelný při obřadních průvodech, např. při pohřbech. Později sloužil jako klusák. Po první světové válce mu zůstala jen práce v zemědělství a byl málem na vymření. Zachránila ho holandská Královská chovatelská společnost, dnes je opět populární a vyváží se do světa. Je to věestranný tažný kůň, který se dnes uplatňuje i ve sportu. Slouží jako klusák zapřahaný do dvojkolky zvané gig, uplatňuje se v drezuřě i v cirkusu a dobře chodí pod sedlem, ovšem rekreačně.
Fríský kůň byl hojně využíván v pohřebnictví,kvůli svému černému zbarvení. Je předkem mnoha koní jako například Daleského ponyho.
Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.
Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.
Patří k nejstarším teplokrevným plemenům v Německu. Jeho chov vznikl v r. 1735v Celle nedaleko Hannoveru zásluhou hannoverského kurfiřta a druhého anglického krále z hannoverské dynastie, Jiřího II. V Celle se původně chovali slavné isabely, místní koně zušlechtění andalusany a araby, proslulí královští karosiéři. Později je nahradili windsorští bělouši a v Celle se začali užívat hřebci holštýnští, převážně vraníci, meklenburští a angličtí plnokrevníci a nakonec i koně trakénští. Tak vznikl dobrý jezdecký kůň hlavně pro armádu, ale také k lehčím pracím v zemědělství a k tahu. Po druhé světové válce však už o tyto služby nebyl zájem, a tak byl hannoverský kůň dále zušlechtěn anglickou krví. Stal se špičkovým jezdeckým koněm, oceňovaným zvlášť pro ochotu, učenlivost a skokové schopnosti. Uplatnil se v chovech po celé Evropě.
Je to masivní vznosný kůň o výšce 165 až 175 cm. Obvod hrudi měří něco přes dva metry, obvod holeně přes 21 cm a hmotnost přesahuje 600 kg. Je to velmi úhledný kůň, i když je na některých jedincích patrné dědictví po tažných předcích. Hlava je někdy těžší, profil je rovný, oči výrazné, krk dlouhý a elegantní, kohoutek výrazný a hřeb silný. Typická je velmi svalnatá záď s nápadně plochým křížem a dost vysoko nasazeným ocasem. Nohy jsou silné, kostnaté, s dobrými, výraznými klouby. Chody má energické a pružné. Kopyta má pěkně utvářená, spěnky krátké a nízké, pružný hlezení kloub. Vyniká jako drezurní kůň a skokan. Dnes slouží hlavně jako jezdecký kůň, zejména ve skokových soutěžích, ale osvědčuje se dál v lehkém zemědělství a v tahu. Bývají to hlavně hnědáci a ryzáci.
Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.
Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.
Drsný ostrov Island se stal domovem koní teprve po roce 871 n. l., kdy se tam usadili norští vystěhovalci. Ti přivezli norské poníky a fjordlingy a postupně se na ostrov dostávali i koně ze Skotska, Irska a z ostrova Man. Byli to vesvěs malí koně severského typu. Z jejich směsy vznikl islandský kůň. Od roku 930, kdy byl dovoz cizích koní na ostrov zakázán, se chová v čisté formě. Podle rozměrů je to pony, ale Islanďané ho důsledně označují jako koně a velmi si ho cení v práci i ve sportu.
Islandský kůň měří v kohoutku 125 až 135 cm, ale může být i větší. Dosti velká, hrubá hlava má silné žuchvy. Tělo je krátké, zavalité, silné nohy mají krátké holeně a vynikající kopyta. Velmi hluboká hruď měří v obvodu přes 150 cm. Kštice, ocas a hříva jsou bohaté a husté, srst je tvrdá, v zimě huňatá s mimořádně teplou podsadou. Barva je libovolná, původní je šedá a plavá. V poslední době se věnuje větší pozornost výběru barvy, je uznáno 15 typů a kombinací. Asi polovina islandských koní se chová po celý rok volně, v zimě se přikrmují i rybami. Jsou úžasně otužilí a zdatní, mají vynikající orientační smysl, skvělý zrak a jistý pohyb v terénu. Prosluli svým mimochodem, zejména rychlým "toltem", který se uplatňuje na závodech. Islandský kůň je všestranný, vhodný ke každé práci, ale chová se i pro maso. Na jeho schopnostech bylo postaveno celé hospodářství ostrova. Dnes se uplatňuje ve sportu, zejména na dostizích. Proto se věnuje celá pozornost chodům. Hodí se i k drezuře, teréním a turistickým jízdám. Zřídka se vyváží.
je jako plemeno připomínán už v 16. století. V 17. století se stal proslulým nejprve ve státech sousedících s Kavkazem (Rusko), ale později ještě dál, až se stal dokonce nejlepším horským koněm někdejšího SSSR. Tito koně měli pozoruhodnou schopnost překonávat strmé horské průsmyky. Měli také neomylný orientační smysl, díky kterému mohli pokračovat v cestě i potmě nebo za husté horské mlhy. Plemeno je přirozeně houževnaté i odolné a jako mnoho asijských plemen úžasně vytrvalé. Během závodu v roce 1935 a 1936 při cestě kolem Kavkazu urazili kabardinci 3000 km za 37 dní při špatném počasí. Takový výkon nebyl zaznamenán u žádného jiného plemene. Během ruské revoluce v roce 1917 bylo mnoho kabardinských koní ztraceno. Ovšem již v roce 1920 se v hřebčínech Kabardin-Balkar a Karačajevsko-čerkeském začalo pracovat na záchraně a zušlechtění plemene.Následkem toho byl odchován silnější typ,vhodnější pro zemědělství a také pro armádu. Kabardinský kůň byl zušlechtěn a dosáhl větších rozměrů díky mohutnému přílivu krve perských, arabských a turkmenských koní. Kabardinec má silnou stavbu, robustní trup a suché nohy. Chody jsou energické a vysoké. Úhrnem lze říci, že není rychlý, ale má hladký krok a také klus i cval jsou lehké a příjemné. Nejlepší kabardinci pocházejí z hřebčínů Malokaračajevského a Malkina (Rusko).
Originální indické plemeno nese jméno svého domova, poloostrova Káthiávár ve státě Gudžarát na severozápadě Indie. Jeho předky byli místní malí, velmi skromní koníci, zušlechtění krví arabů. Ti se do Indie dostávali zejména při ztroskotání arabských lodí přepravujících koně na východní trhy. Nebyli to přirozeně plnokrevníci z význačných chovů, ale i tak dodali původně malým, jen 130 cm vysokým, nevzhledným místním koním ušlechtilejší vzhled a kvalitnější chody, aniž by došlo ke ztrátě původní tvrdosti.
Kathiawarský pony nese tento název vlastně neprávem, protože bývá vysoký 140 – 150 cm, někdy i více. Jeho nejnápadnějším znakem je utváření ušních boltců. Jsou poměrně dlouhé, neobyčejně pohyblivé, jejich špičky jsou stočeny dovnitř a nad temenem se dotýkají. Hlava je delší než u araba, profil je obyčejně rovný, ale čelo široké a velké oči vystouplé. Trup je poměrně dlouhý, nohy dosti vysoké, suché, zadní mívají šavlovitý postoj. Malá kopyta jsou velmi pevná, obejdou se bez podkov. Zbarvení je velmi rozmanité, běžní jsou hnědáci, ryzáci i vraníci, ale mohou být i strakáči, bělouši nebo krémoví. Povaha je nevyrovnaná, někteří koně jsou příliš temperamentní a lekaví. Všichni však vynikají odolností a vytrvalostí a jsou skromní jako koza. Kathiawari sloužil původně jako všestranný, především jízdní kůň a rozšířil se po celé Indii. V poslední době se těší velké pozornosti jako cenné domácí plemeno. Slouží k reprezentaci v indické armádě a při různých slavnostech, kdy v malebných ozdobách vypadají zajímavě.
Zajímavě skvrnitý dánský kůň, pojmenovaný podle velkostatku, kde vznikl, není příliš starobylý. Za napoleonských válek, tedy na počátku minulého století, koupil dánský řezník Flaebe od španělského důstojníka klisnu, které se začalo říkat Flaebehoppen. Řezník ji prodal soudci Lunnovi a ten ji dal nakrýt frederiksborským hřebcem. Potomci byli drobnější než frederiksborgové, ale uchovali si nápadné skvrnité zbarvení po matce, běžné u španělských koní až do 19. století. Původní knabstrup byl tygr, bělouš s nepravidelnými, nejčastěji hnědými skvrnami. Po španělské matce zdědil ještě klabonos, mohutný kratší krk, strmější lopatku a mocnou svalnatou záď. Byl to kůň výkonný, ale neúhledný, a tak byl dále šlechtěn. Dnešní typ se postavou i zbarvením podobá spíš appaloose.
V kohoutku měří kolem 155 cm a má mnohem jemnější hlavu s rovným profilem, čímž se liší od původního typu. Výrazné oko má podobně jako u appaloosy dobře viditelné bělmo. Kohoutek je výrazný (to jeho předek neměl), hřbet svalnatý a silný. Krk je delší, štíhlý, hříva a ohon jsou velmi řídké, záď zaoblená, mocná, zadní nohy silné, s výraznými hlezny. Kopyta jsou dost plochá, rohovina často pruhovaná. Skvrnění má zasahovat až ke kopytu a má být co nejvýraznější. Většinou už nebývá čisté, srst je obvykle smíšená. Knabstrup má výbornou povahu, zakladatelka plemene proslula učenlivostí a ovladatelností. Původně to byl kůň vysloveně pracovní. Moderní typ si zachoval učenlivost i ochotu k práci, ale používá se jako jezdecký kůň a také pro cirkusovou drezúru.
Jak ukazuje jméno, vznikl criollo v Jižní Americe ze španělských předků, pocházejících z křížení původních španělských poníků, jako je např. sorraia, s berbery a araby. Španělští koně různého stupně ušlechtilosti i vlastností prošli za 300 let života v Novém světě nelítostným výběrem. Museli se přizpůsobit odlišnému podnebí, potravě, zacházení i docela jiným úkolům. Tak vznikl nevysoký koník, který má nárok na titul nejtvrdšího koně na světě. Žije na obrovském území, a proto pod tímto jménem najdeme koně velmi rozdílné. Především existuje proslulý, dost ušlechtilý criollo argentinský a jemu blízký criollo uruguayský. Svého criolla má i Brazílie, ovšem pod ten pojem se zahrnují i místní typy koní z Peru (pobřežní costen~o a horský morochuco), z Chile (chileno) a z Venezuely (planeto). Zrod criolla můžeme položit do r. 1535, kdy byly do Jižní Ameriky dovezeny první skupiny španělských koní.
Criollo měří 135 - 155 dm, je silný, kostnatý, má svalnaté tělo a krátkou, širokou hlavu s rovným profilem a výraznýma očima. Uši má krátké, vztyčené. Hruď je hluboká, krk dobře nasazený, hřbet krátký, bedra silný. Záď je svalnatá a nohy krátké s pevnými klouby a tvrdými kopyty. Povoleny jsou všechny barvy, ale přednost se dává plavákům, strakáčům, červeným a černým běloušům a palominům. Žádané je ochranné zbarvení. Je to všestranný, odolný a vytrvalý jezdecký kůň. Používají ho haurové. Křížen s plnokrevníky dává vynikající angloargentince nebo pólo-poníky. Výběrem lze získat vynikající vytrvalce. Povaha criolla však bývá svérázná.
Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).
Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.
Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy – Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.
Tento portugalský kůň je poněkud záhadný. Nepochybně je spřízněn s andalusanem, ale základem chovu byl patrně garrano nebo jiný domácí typ koně. Zevnějšek i chody nakonec výrazně ovlivnilo přikřížení araba. V Portugalsku se chová řadu století a osvědčil se jako velmi ochotný, čilý a inteligentní kůň.
V kohoutku měří 153-163 cm a má nápadně dlouhé nohy. Ramenní kost a lopatka jsou velmi strmé, ale tuto anatomickou vadu vyvažují svalnaté,dobře utvářené plece. Hlava je malá, jemná s rovným profilem, malýma ušima a živým výrazem. Čelisti jsou jemné. Vysoko nasazený krk je silný a kratší než u andalusana. Hruď je mělčí, což zesiluje dojem „nohatosti“ koně. Hřbet je krátký, bedra silná, záď poněkud skloněná, ale mohutná. Hříva a ohon jsou bohaté a zvlněné, ocas je nízko nasazený. Nohy jsou hladké a suché, chody jsou méně okázalé než u španělských koní, ale vydatné a přesné. Jsou to koně obratní, pohybliví, neobyčejně učenliví, pracovití a ochotní. Cvičí se pro býčí zápasy. Chovají se často v barvě bílé, ale povoleny jsou i jiné barvy, jen strakáči ne. Ani bílé znaky nejsou žádoucí. Lusitano je univerzální jezdecký kůň. I dnes ještě slouží rejoneadorům (portugalským zápasníkům s býky) v aréně. Hodí se však pro vysokou školu, drezuru, osvědčuje se i v zápřeži. Klisny po lusitánském hřebci Rudolfovi se podílely na vzniku starokladrubského bělouše, jednoho z nejreprezentačnějších karosiérů renesanční a barokní Evropy. Pro zápasy s býky prodělávají koně velmi důkladný výcvik, který si nezadá s vojenským drilem.
Tento malý koník pochází z východních Pyrenejí, z povodí řeky Ariége, která stéká od hranic Andorry k Toulouse. Jeho předkové žili patrně na vysokohorských pastvinách už v 1. století př. n. l., kdy se o nich zmínil Julius Caesar. Na stěnách jeskyní existují kresby staré 30 000 let, znázorňující podobné malé koně v zimní srsti, výrazným vousem a stojatou hřívou. Možná že krev těchto divokých příbuzných tarpana dodnes koluje v mérenském koníkovi, i když byl zušlechtěn orientální krví.
Mérenský pony je vysoký 135 až 155 cm, dnešním trendem jsou spíše vyšší koně. Má velkou, dost dlouhou hlavu s rovným profilem a s malými, velmi chlupatými boltci. V zimě mívá na dolní čelisti vous. Hříva a a ohon jsou velmi bohaté, zvlněné, na spěnkách je krátký rous. Široká, dost plochá kopyta mají velmi tvrdou rohovinu. Dlouhý hřbet prozrazuje typického soumara. Lopatka je strmá, kohoutek plochý, zadní nohy mívají sblížená hlezna. Je to však koník svalnatý, velmi silný, otužilý a vytrvalý. Řízený chov existuje teprve od r. 1947. Chová e většinou polodivoce na pastvinách, a proto je velmi skromný, odolný proti chladu i chorobám a mimořádně houževnatý. V horském terénu se pohybuje s neuvěřitelnou jistotou. Po tisíciletí sloužil jakou soumar, protože jiná doprava není na horských stezkách možná. Pro svou vytrvalost a orientační smysl se stal pomocníkem pašeráků. Proto měla přednost černá barva, a ta je také dodnes jedině povolena. Dnes se tento pony uplatňuje v zemědělství, stroje se do hor nehodí. Mají velmio dobrou termoregulaci, takže poměrně lehce snášejí i letní horka v našich oblastech.
Pokud chceš vědět více, může ti posloužit odkaz na Ranč Ixion, který se zatím jako jediný v ČR zabývá chovem tohoto plemene.
Zakladatelem tohoto čistě amerického plemene byl mimořádně výkonný tmavý hnědák záhadného původu, Justin Morgan. Narodil se mezi lety 1789-1793 ve West Springfield v Massachusetts a původně se jmenoval Figure. Byl to malý, jen 142 cm vysoký koník a hipologové dodnes diskutují o tom, zda mezi jeho předky patřili angličtí plnokrevníci, arabi, koně dánští, holandští, frísové nebo dokonce velšský kob. Ačkoli to byl pracovní kůň, používaný v zemědělství i v lese, nikdy nebyl v dostihu poražen ani pod sedlem ani v zápřeži. Uhynul r. 1821, ale zanechal po sobě početné, velmi vyrovnané potomstvo, které bylo zdokonaleno v hřebčíně v Burlingtonu. Morgani se podíleli na vzniku a zlepšení mnoha amerických plemen jezdeckých koní a klusáků.
Dnešní morgan měří v průměru 155 cm a váží asi 525 kg. Má kvalitní nohy, krátké holeně měří v obvodu více než 20 cm. Kostra je robustní, hlava středně velká s profilem rovným nebo jemně prohnutým, klabonos je nežádoucí. Žuchvy jsou dost masivní, oči a nozdry velké, hrotité uši postavené daleko od sebe. Hříva a ohon jsou jemné, bohaté, hedvábné a nesmějí se krátit. Svalnatý krk má výrazný hřeben, kohoutek jen o málo vyšší než kříž. Velmi dobré nohy mají silné spěnky a dobře tvarovaná kopyta s hladkou a pevnou rohovinou. Zadní nohy jsou zvlášť dlouhé. Chody jsou pružné. Je to všestranný kůň, vhodný k soutěžím i k drezuře, protože je inteligentní, učenlivý a soutěživý, osvědčuje se i v lehčí práci a je znamenitý pod sedlem. Díky své vytrvalosti se hodí i k distančním jízdám, turistickému využití a k rekreačnímu ježdění.
Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.
Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.
Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).
Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.
Tento malý koník pochází z východních Pyrenejí, z povodí řeky Ariége, která stéká od hranic Andorry k Toulouse. Jeho předkové žili patrně na vysokohorských pastvinách už v 1. století př. n. l., kdy se o nich zmínil Julius Caesar. Na stěnách jeskyní existují kresby staré 30 000 let, znázorňující podobné malé koně v zimní srsti, výrazným vousem a stojatou hřívou. Možná že krev těchto divokých příbuzných tarpana dodnes koluje v mérenském koníkovi, i když byl zušlechtěn orientální krví.
Mérenský pony je vysoký 135 až 155 cm, dnešním trendem jsou spíše vyšší koně. Má velkou, dost dlouhou hlavu s rovným profilem a s malými, velmi chlupatými boltci. V zimě mívá na dolní čelisti vous. Hříva a a ohon jsou velmi bohaté, zvlněné, na spěnkách je krátký rous. Široká, dost plochá kopyta mají velmi tvrdou rohovinu. Dlouhý hřbet prozrazuje typického soumara. Lopatka je strmá, kohoutek plochý, zadní nohy mívají sblížená hlezna. Je to však koník svalnatý, velmi silný, otužilý a vytrvalý. Řízený chov existuje teprve od r. 1947. Chová e většinou polodivoce na pastvinách, a proto je velmi skromný, odolný proti chladu i chorobám a mimořádně houževnatý. V horském terénu se pohybuje s neuvěřitelnou jistotou. Po tisíciletí sloužil jakou soumar, protože jiná doprava není na horských stezkách možná. Pro svou vytrvalost a orientační smysl se stal pomocníkem pašeráků. Proto měla přednost černá barva, a ta je také dodnes jedině povolena. Dnes se tento pony uplatňuje v zemědělství, stroje se do hor nehodí. Mají velmio dobrou termoregulaci, takže poměrně lehce snášejí i letní horka v našich oblastech.
Pokud chceš vědět více, může ti posloužit odkaz na Ranč Ixion, který se zatím jako jediný v ČR zabývá chovem tohoto plemene.
Tento původní skandinávský kůň se považuje za potomka tarpana. Hlavním střediskem jeho chovu je západní část Norska, význačné zejména fjordy, podle nichž kůň dostal jméno. Toto starobylé plemeno chovali již Vikingové jako válečné koně, jehož obrazy se zachovaly i na runových kamenech. S Vikingy se dostal do Velké Británie i na Island a značně ovlivnil tamní plemena. Dodnes je oblíbený v západní Evropě.
Je to nezaměnitelný typ, poměrně ušlechtilejší než jiní severští koně, má úhlednou širokou hlavu s rovným profilem a malýma ušima, jen žuchvy jsou příliš mohutné. Má obdélníkový formát, při výšce 132 až 145 cm je dlouhý asi 140 až 150 cm. Má krátký svalnatý krk, Téměř neznatelný kohoutek, zaoblený, dobře osvalený trup a široká prsa. Vynikající jsou krátké silné nohy s dobře utvářenými tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a zebrování na nohách. Hříva a ocas jsou ve středním pásu černé, po stranách bílé, což je výjimečný znak. Aby dvoubarevná hříva vynikla, přistřihuje se stupňovitě. Fjordling je univerzální pracovní kůň, skromný, silný a výkonný. Osvědčil se v zemědělství i lesnictví, jako soumar i v zápřeži. Dobře chodí i pod sedlem, ačkoli má poněkud drobivý, nepříjemný chod. Je inteligentní a osvědčuje se v soutěžích. Má odvahu a v těžkém terénu vyniká obratností a jistým krokem. Užívá se k zlepšení pracovních schopností jiných plemen. V ČSR byl křížen s huculem (tzv. fjordhucul) pro lesní práce. nyní se z Norska hojně vyváží.
ODKAZY: